Syn pána zla - 61. kapitola

Drahý otče,

Jsem si jist, že budeš potěšen tím, co ti sdělím. Snad se to k tobě ještě nedoneslo.

S pomocí mladého Drakena Malfoye jsem... ZABIL JSEM ALBUSE BRUMBÁLA!


„Ha! Věděl jsem, že mě Alex nezklame!!" Voldemort dával hlasitě najevo svou libost nad vzniklou situací.

Voldemort si přivolal láhev vína, velice kvalitního, samozřejmě, a dvě skleničky. Jednu pro sebe a jednu pro Alenu.

„Takže, na zdraví a na mou vládu nad světem!!"

Alena na svého manžela nevěřícně zírala. ‚To snad nemohl myslet vážně!!!‘

PLESK!

Voldemort se zapotácel.

„Tak abys věděl, DRAHÝ (řečeno se značnou ironií), právě jsi zničil našemu prostřednímu synovi život!! Gratuluji! Nejen, že jsi zabil naši Lili, což ti nikdy neodpustím, ale teď ti nikdy neodpustím to, že jsi zničil i Alexe! Opovaž se mi ještě sáhnout na Alecta! Vychovávat ho nebudeš! Nedovolím, abys mu taky zničil život!! Nejsi nic jiného, než prachsprostý parchant!!"

Aby dodala svému proslovu na váze, vychrstla svému choti kvalitní francouzské víno do tváře a chystala se dramaticky odejít. Odchodem měla být dramatická scéna u konce.

„Tak to ne, drahá. Takhle se chovat nebudeš! Tohle překročilo všechny meze!" zařval Voldemort na svou manželku.

„Nekřič na mě! Nejsem žádný tvůj smrtijed! To jsme si už jednou ujasnili!!"

Voldemortovi se mihla myslí vzpomínka na ty měsíce, kdy s ním Alena nepromluvila ani slovo. Hrůza, tehdy se zařekl, že už to nikdy nechce zažít.

„OK, OK... nechme toho. Tahle konverzace nemá smysl. Ale Alecto je i můj syn, pokud si to nepamatuješ."



***



Hermiona bezmocně lomila rukama. Museli napsat dopis Alectovu otci. Měli už ho z tří čtvrtin hotový. Přemýšleli nad oslovením.



„Já nevím, když mě se zdá divný napsat mu:



Drahý pane Voldemorte,

Unesli Vašeho syna a našeho kamaráda Alecta.

Teď byste ho měl zachránit, ne? Očekáváme, že nás budete informovat o tom, jak to probíhá.

Děkuji,

S pozdravem Alectovi přátelé.

Vůbec se mi to nelíbí."

„OK, to oslovení zní divně," připustil Ron.

„Jen oslovení? Co třeba to Teď byste ho měl zachránit, ne?" Hermiona si nedala pokoj.

„Ale, Herm. Tobě se pořád něco nezdá, nezdá se ti?"

„Nezdá... já totiž nespím," ušklíbla se.

„Ty... jsi hnusný!" Hermiona naštvaně odešla.

„Dobře, takže jeden inteligentní mozek odešel. Co s tím oslovením?" do debaty se zapojil i Jerry.

„Jak oslovuje Alecto svého otce v dopisech?" Ted dostal pravděpodobně (podle něj, samozřejmě) inteligentní nápad.

„No, Tati, ale... hej, to by bylo super!! Dokážete si představit jeho výraz?"

„Asi by nás zato zabil."

„To nevadí, ale výsledek bude skvělý!!"

„Aha, takže tobě to nevadí. No, že nás to nenapadlo hned," Jerrymu se nápad nelíbil.

„Jerry, ty jsi nějaký pesimista, nezdá se ti?"

„Zato ty, Ronalde, jsi dnes nějaký vtipný," zašklebil se Jerry.

„Neříkej mi tak, nemám to rád. Jste tedy pro toho otce?"

„jasne!"

„Já ne, zní to blbě... nechci být náhodně zavražděn potulným smrtijedem," ušklíbl se Jerry.

„Héj, ty se teda fakt na všechno chytneš!" všichni se krátce zasmáli a pak zvážněli.

Nakonec všichni souhlasili. Dopis tedy vypadal takto:



Vážený pane Voldemorte,

unesli Vašeho syna a našeho kamaráda Alecta.

Musíte ho zachránit! Je v nebezpečí! Má ho ta mrcha Miranda!! Možná ho bude chtít zabít!! Rychle musíte najít nějaké řešení! Dejte nám vědět!!! Máme o něj všichni dohromady obrovský strach!!


S pozdravem Alectovi přátelé



„Je to dobrý dopis. Teď jen, aby ho dostal Alectův otec co nejdříve. Čím dřív se to doví, tím lépe pro Alecta."

„Souhlasím, Jerry. Jdu to poslat. Hedvika přece jen zná cestu."

Ron se rozběhl do sovince.



Mladík doběhl do sovince po pěti minutách vytrvalého běhu. Ještě že hrál famfrpál. Bez něj by tam nedokázal být tak rychle. Momentálně byla rozehrána velice vážná hra. A to o čas a o život. Alectův život.

„Leť rychle, Hedviko," zašeptal, když sově přivazoval dopis k nožce.

„Musíš to rychle donést Alectovu otci. Leť jako vítr!"

A Hedvika opravdu letěla jako vítr. Nikdo totiž nevěděl, že Alecto si vybral kdysi velice vzácnou sovu, která byla nejen vysoce spolehlivá, ale dokázala vyvinout ohromnou rychlost v letu.

Během několika málo hodin dostal Voldemort svůj dopis.



***



„...Ale Alecto je i můj syn, pokud si to nepamatuješ," Voldemort se díval na svou manželku značně naštvaně. Tak ona ho chce od jeho nejmladšího dítěte odtrhnout?

„To je možné, ale... není to Hedvika? Alectova sova?"

Voldemort se otočil a opravdu! Byla to Hedvika. Manželská krize byla evidentně zažehnána, protože Alecto opět zachraňuje situaci, pomyslel si Voldemort s mírným úsměvem.

Alectovy dopisy byly většinou velice živé povahy. Všichni se dobře bavili. Ne, že by dopisy nejmladšího člena rodiny byly směšné, jen bylo dění ve škole vždy napsáno tak živou formou, že si adresát dopisu vždy připadal, jako by byl přímo u dané popisované situace.

Jaké překvapení ale čekalo manžely po přečtení dopisu?



Voldemort držel dopis s úsměvem v ruce. Ještě ho neotočil. Když to udělal, překvapilo ho, že neviděl písmo jeho syna, ale úplně někoho jiného.

„to ale není..."

„Co to není?" Alena se zvědavě dívala na svého muže.

„Není to Alectovo písmo!"

„Není?"

Alena si vzala dopis do ruky a prohlédla si ho. Opravdu! Nebylo to písmo jejich syna!

Rychle otevřela dopis. Tohle muselo být něco vážného, když nebyl dopis schopen napsat sám Alecto.



Dopis četla velice rychle a taky velice rychle bledla.

„Aleno? Jsi v pořádku? Není ti nic? Jsi nějaká bledá! Je něco s Alectem?"

„Přečti si to, já už nemůžu!" Alena se posadila do křesla a rozplakala se. Proč musel být jejich syn takový nešťastník? Byl velice žádaný. Ano. Po jeho přítomnosti prahli všichni nepřátelé jejího manžela. A proč taky ne, že? Nejmladší syn je vždy ten nejbezbrannější. Dítě.



„To snad není pravda!" zašeptal Pán zla zděšeně.

„Je velice pravděpodobné, že to pravda je."

„Jdu to ověřit!" oznámil Voldemort a oblékl si cestovní plášť.

„Kam jdeš?" Alena se na svého manžela tichoučce dívala.

„Jdu se přesvědčit osobně, že to není nějaký hloupý žert!"

„Ale... proč by měli Alectovi přátelé posílat nějaký žertovný dopis? Ještě k tomu s takovým vážným oznámením. Sakra! Proč by to dělali?"

„Třeba to nepsali Alectovi přátelé... Proboha! Aleno, já nevím! Nevím, kdo to mohl psát! Nevím, jestli je Alecto v pořádku a hlavně... Nevím.Kde.je.ta.škola!" Voldemort vykřikoval jednotlivá slova (ta poslední) s delšími odmlkami.

„Já taky ne."

„Já ano!" ozval se hlas ode dveří.

„Potkinsi! Co tady děláš?" ve Voldemortovi už všechno vřelo. I smrtijedi si už dělali, co chtěli.

„Já tady nedělám nic, pane. Slyšel jsem vás křičet, tak jsem chtěl zjistit, jestli je vše v pořádku a slyšel jsem, o čem se bavíte. Pokud vím, tak váš syn studuje v té samé škole, kde jsem studoval i já. Můžu Vás tam dovést."

Voldemort si muže prohlížel. Velice důkladně.

„jestli lžeš, tak tě zabiju!"

„Nelžu, pane. To bych si nikdy nedovolil. Jdeme?"

„Ano."



Voldemort se přenesl přenášedlem do Alectovy školy.



***



Alecto klidně seděl v pokoji, který mu toho tolik připomínal.

Náhle se rozletěly dveře.

Žeby otec? Proběhlo Alectovi hlavou.

Miranda rozčíleně vtrhla do pokoje a chytila Alecta pod krkem. Donutila ho vstát a tiskla ho ke zdi. Měla opravdu sílu.

Chlapec se dusil, ale také se bránil.

„Pus... pusť-te!"

„Nepustím tě, ty parchante! Co jsi Jackovi napovídal?"

„N-nic!" zachrčel Alecto.

„Nic? Tak to se ještě uvidí! Já to z tebe dostanu, tím si můžeš být jistý!"

V příštím okamžiku ovšem Alecta pustila.

Alecto sklouzl po zdi na podlahu, kde zoufale lapal po dechu.

Ucítil kopanec do břicha. Do očí mu vhrkly slzy. To bolelo, sakra!

O několik sekund později ho Miranda opět chytla a vytáhla ho na nohy.

„Teď si tě hezky přenesu někam jinam. Někam, kde budeme mít soukromí! Tam si tě pěkně vychutnám!"



***

V Bradavicích o den dříve (v noci)

Chodby bradavického hradu byly temné, jen občas se na zdech mihl stín nějakého nočního tvora, který poletoval venku.

Albus Brumbál klidně procházel hradem. Vždy se rád v noci procházel.

Zrovna byl před chrličem, když uslyšel nějaký chladný hlas.

„Pane profesore? Mohl bych s vámi mluvit?"

Brumbál se otočil. Á, koho to tu máme tak v noci, pomyslel si.

„Pane Malfoy? Draco? Děje se něco, že mě musíš vyhledávat v noci? Je to trochu podezřelé, nemyslíš?"

„Ani ne," Draco bezstarostně pokrčil rameny.

„Ne?" Brumbálovi v očích zajiskřily pobavené jiskřičky.



Alex sledoval rozmlouvající dvojici. Ne, že by si Malfoy vybral dobré téma...



„Víte, mám malý problém! Můj otec... chce, abych se stal smrtijedem. Ale já nechci! Nechci být Voldemortův poskok!"

„To chápu, Draco. Je to opravdu pochopitelné. Můžu ti poskytnout ochranu. To je to jediné, co můžu udělat."

„Opravdu?" Dracovi zasvítily oči radostí.

„Ano, já-"



Alex se rozhodl. Teď přišla ta správná chvíle.

„Avada-kedavra!" zašeptal téměř neslyšně. Nechtěl na sebe upozornit.



Albus Brumbál uslyšel svist kouzla, tak se ohromeně otočil.

Alex jen viděl, jak se Brumbálovi rozšířily oči hrůzou a šokem.

O sekundu později už se tělo starého muže zhroutilo k zemi.

„Tak zemřel slavný Albus Brumbál, zastánce mudlovských šmejdů, kříženců a veškeré ostatní havěti. Nastává nová éra... éra mého otce... doba temna!" Alex se s úšklebkem otočil a odcházel.



Draco šokovaně sledoval mrtvolu muže, který pro něj byl v určitém smyslu vzorem. Jak to mohl udělat? Jak se mohl tohoto účastnit?



„Tak, Drakene! Pojď!"

Draco si jen povzdechl a rozběhl se za Alexem.

„Ano, pane! Už běžím!" zasupěl a zrychlil.



Alex v společenské místnosti ještě podpálil krb, aby zakryl kouzlo. Teď už ani kouzlem nikdo nemohl zjistit, že Brumbála zabil on!